ŠKOLNÍ ROK 2017 /2018

Indiáni – výukový program k výstavě v Náprstkově muzeu

Rozsáhlá výstava o životě indiánů Severní a Jižní Ameriky mě v prosinci inspirovala k vytvoření výukového programu, kterého se na přelomu ledna a února postupně zúčastnily všechny třídy naší školy.

Děti se (mnohé poprvé) seznámily s Náprstkovým muzeem a s postavou jeho zakladatele, a mohly si vytvořit představu o tom, co obnáší být cestovatelem, studujícím život mimoevropského etnika.

Hravou formou jsme společně dali dohromady jednotlivé vědní obory objevitelské výzkumné expedice a charakteristiky jejich činností. Poté jsme se vypravili nejprve do Severní Ameriky. Každý člen expedice obdržel pracovní list s několika otázkami a úkoly, které vyžadovaly pozorné prohlédnutí celé výstavy. Děti například vyhledávaly a kreslily stopy zvířat, studovaly zemědělské plodiny, zjišťovaly významy indiánských slov a morální hodnoty původních obyvatel Nového světa. V expozici je čekaly také výtvarné a hravé aktivity – zkusily si vlastnoručně vyzdobit papírový mroží kel po vzoru inuitských umělců, nebo ve skupinách ztvárnit co nejzajímavější zdobený totem. Seznámily se také s indiánským zvykem používání tzv. námluvní pokrývky, kdy chlapec ucházející se o přízeň dívky hraje před jejím stanem na flétnu – ukrytý pod vyšívanou pokrývkou.

Indiánské hudební nástroje bylo možné vyzkoušet si po přestávce v expozici o Jižní Americe, kde děti mohly poslouchat i nahrávky zvířecích hlasů z džungle, prohlédnout si mumie a hledat ukrytý poklad ve zdi inckého paláce. I v této druhé části dostaly pracovní list s úkoly, které mohly zvládat samostatně, nebo s pomocí ostatních vědeckých přátel a kolegů.

Výukový program tak dětem nabídl kromě samotného poznání indiánských kultur také možnost naučit se vyhledávat informace ve výstavních expozicích a tvořivě spolupracovat. Jedním z úkolů pro každého člena výpravy bylo, aby zaznamenal svůj vlastní nejvýznamnější objev z celé expozice – tedy to, co jej nejvíce zaujalo nebo překvapilo. Bude proto zajímavé se k těmto objevům ve škole ještě vrátit, povídat si o nich a společně tak v poznávání přírody a života obyvatel obou Amerik pokračovat v rámci různých předmětů, které mají blízko k vědním oborům, zmíněným na začátku.

Návštěvu výstavy Indiáni v poklidu rodinné výpravy a s dostatečnou časovou rezervou (např. o víkendu) můžu všem vřele doporučit.

Daniel Razím

 

 

PROSINEC 

LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE

volná inspirace příběhem Jana Amose Komenského

v divadelním představení Bratrské školy 2017

Jan Amos Komenský

Labyrint světa a ráj srdce v Bratrské – ohlédnutí za naším divadelním představením

Milí diváci, milí herci a všichni, kdo jste letos pomáhali vytvářet naši celoškolní divadelní inscenaci, děkuji vám!

Je to už potřetí, kdy jsem měl možnost si s vámi tu zvláštní a krásnou práci vyzkoušet a prožít. A tak jsem se potřetí těšil, bavil a trochu i bál. Nejvíc se vždycky bojím toho, aby téma hry a jeho tvůrčí uchopení bylo dostatečně zajímavé, abych nepromarnil energii, čas, zájem a schopnosti tolika lidí na něčem, co „nestojí za to“.

Námětů, o kterých jsem uvažoval, bylo letos několik, ale nakonec jsem se rozhodl pro nadčasovou alegorii uspořádání světa od Jana Amose Komenského. Je to dílo, které umožňuje nejen hrát si a převtělovat se, ale také přinášet osobní sdělení a uvažovat o životě v jeho různých stylech a podobách.

Moje obava, jestli není téma příběhu pro děti na prvním stupni přeci jen trochu složité, se rychle rozplynula. Už při prvním vyprávění děti ve všech třídách děj a jeho myšlenku velice dobře pochopily a přijaly, a bylo mi jasné, že je příběh zaujal.

Abych dětem barokní filozofický spis co nejvíc přiblížil, dovolil jsem si jej v rámci dramatizace přenést do současnosti a vybrat z něj to, o čem chceme hrát (viz přiložený text divadelního programu). To je vždycky sporná záležitost, a nabízí se otázka, jestli má kdokoli právo s dílem jiného autora takto svévolně nakládat. Pokud jsou ale úpravy motivované úmyslem zprostředkovat historické dílo hercům a publiku, a předat jeho myšlenky jako aktuální a stále živé, myslím si, že to možné je. Vycházel jsem z moderní jazykové úpravy Labyrintu světa a ráje srdce od Tomáše Makovičky z roku 2013 (nakladatelství Práh).

Když J. A. Komenský Labyrint psal, bylo mu 31 let. Prožíval tehdy velice těžké a neradostné období svého života. V průběhu ukrývání před odchodem do vynuceného exilu a po tragické smrti své první ženy a dvou malých dětí stvořil příběh, v němž Poutník v bludišti světa, rozvráceného počínající třicetiletou válkou, hledá pravdu, bezpečí a smysl života, a také sílu k překonání bolesti a beznaděje, sílu k odhodlání žít dál a směřovat k nezpochybnitelným životním hodnotám. Nachází ji v „domě svého srdce“, nejintimnějším citovém prostoru každého člověka. Poutníkova duše se v tu chvíli zcela odvrátí od světa k nebeskému království, ke křesťanské víře a Ježíši Kristu, a vše, co se děje na Zemi mezi lidmi, začne být vnímáno jen jako marné a nicotné pachtění, které snad ani není součástí Božího vesmíru a díla.

V této části se naše divadlo od autorova spisu vzdálilo nejvíce. Dnešní svět a myšlení jeho obyvatel se od doby 17. století v mnohém zásadně proměnily. Mnoho lidí, mezi které patřím i já, proto už nesdílí názor, že „v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání“. A i kdybych tento pohled na svět měl, nikdy by mě nenapadlo předkládat ho dětem, které teprve objevují rozmanitost a krásu světa i života a hledají v nich své místo. Náš Poutník se proto pohyboval pouze prostředími a situacemi, které jsou dětem důvěrně známé, a v jeho nespokojenosti, pochybách a rozčarování se objevovala humorná nadsázka.

Stejně jako v předchozích letech jsem si přál, aby se děti na inscenaci autorsky podílely, jak nejvíc to bude možné. Zajímalo mě, jakou pomoc a radu by v domech svých srdcí v Poutníkově situaci hledaly. Jejich myšlenky jsme nechali v závěru představení zaznít z několika nahrávek. Mimořádně mě potěšila úvaha, že Poutník najde pocit štěstí a sounáležitosti s lidmi tím, že jim začne pomáhat. Jeho touha prohlédnout si svět, byla totiž zpočátku motivována především snahou najít co největší pohodlí a spokojenost a vynaložit při tom co nejméně námahy. Mám radost, že se mezi dětmi v naší škole najdou ty, kterým by takový styl života k opravdovému štěstí nestačil.

Úvahy o vnitřních hlasech našich srdcí nebyly jediným autorským přínosem dětí do hry. Stejně tak si samy vymyslely i slova, která si losovali lidé ve frontě před Osudem (měl jsem pouze podmínku, že se mezi nimi nesmí objevit nic zlého a tragického), a blok reklam.

Také letos jsem se držel zásady, že každý musí dostat v divadle úkoly na základě svého zájmu a přání. A proto, když jsem děti seznámil s příběhem, nabídl jsem jim možnost zapsat se do libovolného počtu scén. Mladší děti – tedy 0. až 2. třída – měly výběr trochu zúžený. Někomu stačily dva úkoly, někteří si s chutí zahráli třeba i v osmi, a museli se proto stát tak trochu „mistry převleků“. Měl jsem ale jistotu, že všichni hrají to, co si dobrovolně vybrali, a učí se tím nést za svoje rozhodnutí i přání odpovědnost. Díky této novince v obsazování rolí bylo letošní zkoušení organizačně trochu obtížnější, ale nakonec všichni své úlohy skvěle a s plným nasazením zvládli.

A ještě jedna letošní novinka – tentokrát si s dětmi zahrály i paní učitelky s paní ředitelkou a nechyběl ani kolega Matouš. Vyznění této části příběhu si o obsazení rolí dospěláky přímo říkalo, a jsem moc rád, že se ke hraní všichni tak ochotně a s úspěchem propůjčili.

Jako každý rok se přímo při zkouškách rodilo mnoho dobrých, i když ne vždycky realizovatelných nápadů. Tento tvůrčí proces je jedním z největších pedagogických přínosů vytváření školních inscenací. Děti se učí tvořivě spolupracovat a myslet na celek společného díla. Svoje nápady a schopnosti nevyužívají jen ke svému vyniknutí, ale uplatňují je jako pomoc všem kamarádům a kolegům.

Mnoho péče a úsilí jsme tentokrát věnovali zřetelnému, neuspěchanému a dostatečně hlasitému mluvení na jevišti (i do diktafonu) a přesnosti hereckého projevu. Z výsledku jsem měl opravdu velikou radost.

Nakonec několik poděkování za obětavou pomoc: Pánové Zdeněk Husar a Vladimír Kechrt se letos opět ujali konstruktérských, technických a transportovacích prací, bez nichž se žádné divadlo neobejde. Občas mám pocit, že jsou to vynálezci, kteří si hravě a šikovně poradí s každým technickým problémem. Paní ředitelka s paní zástupkyní se skvěle postaraly o všechno potřebné, co souvisí s organizací tak rozsáhlého projektu. Marcela je báječná a praktická asistentka režie, Šárka mi byla velkou oporou při vytváření taneční scény Sladké mámení, pan farář Kolář nám poskytl výborný zkušební prostor v kostele U Jákobova žebříku, pan farář Rejchrt jako každý rok pomáhal s výběrem hudby a tentokrát i citátů z díla J. A. Komenského, paní učitelka Nora s realizací mých výtvarných návrhů a celý náš pedagogický sbor i rodiče s kostýmy, rekvizitami a vším co bylo potřeba. Se stahováním a úpravami hudebních nahrávek mi pomohli Karel Tomas a Markéta Doubnerová.

Moc děkuji všem dětem i dospělým za to, s jakou přesností a energií hráli i fungovali v zákulisí, a třem představitelům Poutníka a jeho průvodců za odpovědnost, kterou na sebe vzali, a za jejich perfektní výkon!

Pro každého divadelníka je největší odměnou zájem o jeho práci. Proto mě moc potěšilo, když mi pan farář Erdinger po skončení představení říkal, že by nás rád pozval zahrát do Mělníka. Byla by to první repríza v dějinách divadla Bratrské školy. Doufám, že dobře dopadne!

Přeju vám krásný, šťastný a radostnými zážitky naplněný rok 2018!

Daniel Razím

 

 

 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Souhlasím

Váš e-mail byl odeslán

Zavřít

Děkujeme

Váš e-mail jsme uložili do naší databáze.

Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít