ŠKOLNÍ ROK 2018 /2019

NOC S ANDERSENEM

Dne 29. března 2019 se v naší škole již tradičně uskutečnila jedna z nejoblíbenějších akcí Noc s Andersenem.

Tentokrát nás čekala zajímavá beseda s panem spisovatelem Tomášem Němečkem. Na besedu s ním jsme se ve třídách pilně připravovali již několik týdnů předem, kdy jsme s dětmi četli ukázky z jeho knih. Tyto knihy si pak děti mohly koupit a nechat podepsat. Nejtěžší na tom asi bylo, vybrat si kterou, tak byly zajímavé. Nám v páté třídě se zrovna hodily k výuce vlastivědy, a tak jsme si přečetli nejprve o Marii Terezii, pak o Boženě Němcové a nakonec o Tomáši Garrique Masarykovi.

Kdybyste se ale dětí zeptali, na co se těší nejvíce, možná byste dostali odpověď vůbec nesouvisející s literaturou. U nás by to možná bylo jídlo. Samozřejmě společná večeře, kdy objednáváme pro celou školu pizzy dle vlastního výběru a velkých očí dětí. Nebo snídaně, kdy dojde na všechny dobroty upečené maminkami nebo dokonce i na vlastnoručně připravenou upečenou či vyrobenou snídani.

To hlavní, kromě dobrodružného spánku v setmělé škole a nezvyklého rána, nás ale čeká vždy v jednotlivých třídách. Program mnohde začíná už ráno a končí až pozdě večer.

Naši nuláčkové si Noc s Andersenem užili opravdu s pohádkami H. CH. Andersena. Četli si je, hádali pohádkové písničky, skládali pohádkové puzzle a po setmění je čekala, jak jinak, pohádková cesta do sklepa, kde je opět provázely obrázky z pohádek, které si měli zapamatovat.

V první třídě si děti také povídaly o H. CH. Andersenovi, ale protože to už jsou velcí školáci, čekal je úkol téměř detektivní. Na zahradě děti hledaly poschovávané rozstříhané texty, které skládaly, a metodou učíme se navzájem, pak zjišťovaly zajímavosti ze spisovatelova života. A za odměnu si pak také pohádku od něj přečetly. Hosty v první třídě byli rodiče, kteří dětem vyprávěli o svých oblíbených knížkách z dětství a tak trochu se sami do dětství vrátili a svým dětem se skrze knížky přiblížili. Pak už jen pohádka na dobrou noc a spát.

Ve druhé třídě to žilo pohádkami také, nejprve se děti spoustu nového naučily s pohádkovými pracovními listy, při setmění na zahradě pak hledaly pohádkové lístečky a dříve než vstoupily do sklepení tajemnou cestou osvětlenou svíčkami, tak si pověděly názvy pohádek, které našly. Zde je pak čekalo překvapení největší, samotná Božena Němcová, naše nejmilejší pohádkářka. Dětem vůbec nevadilo, že to byla jedna z maminek, hlavně že získaly vlastnoručně podepsanou pětistovkovou bankovku. Hádejte, kdo byl na obrázku. Ve třídě děti čekalo čtení na dobrou noc. Asi vás nepřekvapí, že to byla pohádka paní Boženy Němcové, ale možná by vás překvapil staročeský jazyk pohádky, to se to krásně usínalo.

 Ve třetí třídě se děti na Noc s Andersenem chystaly důkladně. Už dopoledne školou voněly pizza rohlíky z listového těsta, aby bylo co jíst. A pak už je provázelo povídání o knížkách Tomáše Němečka, kdy děti zkoumaly životy Karla IV. a Marie Terezie. A jak to má být, hodně si četly i večer, a hlavně, moc pěkně a v klidu si to užily.

Ve čtvrté třídě se děti také pilně připravovaly na setkání s panem spisovatelem a četli si z jeho knih. Velkým povídacím tématem ale byla ochrana přírody a s ní spojený životní styl „dobrovolné skromnosti“. Film vyprávěl o rodině se dvěma malými dětmi, která se vzdala vymožeností civilizace a žila uprostřed šumavské přírody, jednoduše, ve spojení se zvířaty a rostlinami. Děti pak přemýšlely, jaké takový životní styl má výhody, jaké nevýhody a tak trochu si představovaly sebe na místě dětí z filmu.

V páté třídě jsme celý den žili příběhem Bastiana v Nekonečném příběhu. Nejprve jsme přemýšleli, co je to vlastně ta fantazie, jestli ji žijeme i ve své každodennosti, jací bychom byli, nebýt fantazie, jestli je dobrá nebo špatná, a co když se zvrtne ve zlo, a kde se vůbec bere..  A jak je to vlastně s tím, že myšlenka tvoří, a co tedy vlastně tvoříme.. Pak jsme si nakreslili každý svou postavu z Fantázie a vydali jsme se spolu s Bastianem na půdu, do prachu, zimy a šera číst Nekonečný příběh. Občas jsme si odskočili pustit si pro srovnání kousek filmu. Snažili jsme se také vyrobit si vlastní Auryn, aby nás na cestě chránil. Před spaním nás pak už ve třídě na koberci v úplné tmě čekalo setkání Bastiana, ale i nás všech, s Měsíčnicí, královnou Fantázie. Spalo se nám krásně!

A tak se všichni budeme těšit na další Noc s Andersenem, a těm, co už tu s námi příští rok nebudou moci být, tak přejeme, aby si alespoň vzpomněli a to hezké v sobě uchovali, stejně jako pohádky, ve svých srdcích. Dana Horáková

SHALOM CHAVERIN - divadelní představení

Shalom chaverim v Bratrské - ohlédnutí za naším divadlem a projektem multikulturní výchovy

Milí diváci, herci a spolutvůrci divadelní inscenace Shalom chaverim,

posílám vám tradiční poděkování a reportáž o průběhu a výsledku naší několikaměsíční společné práce, která tentokrát skončila až v lednu.

Jak jste se mohli dočíst v programu, příprava a realizace vánočního divadla Bratrské školy byla v roce 2018 součástí projektu „Inkluze a multikulturní výchova“, který je spolufinancován Evropskou unií. Hra se proto musela týkat prolínání světových kultur, nebo seznámení s kulturními zvyklostmi, které se liší od těch „typicky českých“.

Když jsem přemýšlel, jak si mám s takovým zadáním poradit, vzpomněl jsem si, jak silně a podmanivě na mě působí atmosféra židovských písní a tanců, výtvarný dojem z artefaktů židovských domácností a muzeí, četba o židovských tradicích a svátcích, prostředí židovských synagog a hřbitovů, obrazy Marca Chagalla a taky židovské příběhy, pohádky, bajky, pověsti a legendy z knihy Osm světel, kterou jsem kdysi dostal od svých rodičů.

Nejsem znalec židovské kultury, ale intenzivně vnímám, že mě vždycky dokázala oslovit, zaujmout a přitahovat nejen svou tajemností a zvláštní krásou, ale i pohnutými osudy lidí, kteří - spojeni právě a jen svou kulturou - žili a často trpěli v mnoha zemích světa. I u nás, mezi Čechy. Žijeme se Židy v těsném sousedství už přes tisíc let, mnozí (včetně mě) máme hebrejské křestní jméno, a přesto toho o judaismu většinou víme tak málo. Proto by takový projekt multikulturní výchovy mohl být příležitostí to aspoň trochu změnit.

K seznámení našich dětí s odlišnou kulturou jsem použil nejen židovské příběhy, písně a tance, ale i svátek Chanuka, který Židé každoročně slaví přibližně v době křesťanského Adventu. To dobře souznělo s tradicí, že naše škola hrává své divadlo těsně před Vánocemi. Samotný průběh oslav Chanuky se dokonce v mnohém nápadně podobá vánočním svátkům – i proto je to údajně nejoblíbenější svátek židovských dětí.

Příběhy z knihy Leo Pavláta jsem se snažil vybrat tak, aby v nich nešlo jen o poznávání judaismu, ale především o nadčasové, všeobecně lidské hodnoty. Chtěl jsem také, aby každý příběh pocházel z některé země či oblasti, kde Židé žili a žijí – od Izraele, přes Osmanskou říši a Španělsko až po Ukrajinu. Nechtěl jsem vynechat ani území Čech. Místo nejznámějších příběhů o pražských Židech (Jak rabi Löw stvořil golema a Pinkas a hrabě) z Osmi světel jsem ale vybral vyprávění O rabínu LandauoviPražských pověstí od Václava Cibuly, které se dobře hodilo k tradiční chanukové hře drejdl. Příběh o zpívajícím muži jménem Dove, který nečekaně zbohatl a opět zchudl, je jidiš píseň Shprayz ikh mir, kterou česky otextoval a se svou kapelou Klec zpíval Martin Šmíd.

Osm příběhů – osm světel na chanukovém svícnu -  mělo dětem i divákům přiblížit tradiční způsob života Židů a zvyky, které se pojí s Chanukou. Věnovali jsme pozornost i významným postavám a událostem z židovských dějin, jako je osobnost krále Šalomouna a stavba jeho slavného chrámu, nebo téma holocaustu. Tomu se při setkání s židovskou kulturou těžko můžeme vyhnout, ale nechtěl jsem se do jeho interpretace pouštět hlouběji, už proto, že naše vánoční divadlo má divákům nabídnout především radostnou a přívětivou atmosféru. Z toho důvodu se také osudy našich hrdinů vztahovaly k obsahu židovského pozdravu Shalom (viz přiložený text divadelního programu), který se stal i názvem a hlavním scénografickým motivem naší hry.

Situací, z kterých jsem měl při přípravě divadla radost, bylo i tentokrát hodně.

Třeba hned úvodní povídání s dětmi, kdy jsme si ujasnili, co to je kultura, které kulturní skupiny s námi v České republice žijí a co víme o židech a jejich zvycích. Děti téma zaujalo a hned po skončení setkání přicházely říkat, které postavy by chtěly hrát.

Každý rok máme ve škole pro divadlo jinou hereckou konstelaci. Tři hlavní herci z loňského Labyrintu světa, kteří byli ochotní a schopní táhnout celé představení a zapamatovat si velké množství textu, Bratrskou školu v červnu opustili. To ale znamenalo novou příležitost pro spoustu dalších zájemců o výraznější role. Těch bylo ve hře Shalom chaverim mnoho a jsem příjemně překvapený, kolik nových šikovných herců se nám ve škole objevilo.

Pro spoustu z nich byla naše hra první výraznější zkušeností s mluvením na jevišti. Zvládli to všichni velmi pěkně a statečně, bez trémy a také s pomocí sběrných mikrofonů, a hlavně paní ředitelky, která si ve volných chvílích brala herce do ředitelny i do sklepa, kde je vytrvale učila hlasitě a zřetelně mluvit. To pro mě znamenalo obrovskou pomoc.

Stejně jako v minulých letech nabízely během zkoušení své skvělé nápady i děti. Například snové scény v příběhu Vařená slepice a noční výjevy v příběhu o králi Šalomounovi si herci z velké části vymysleli sami.

Po zkušenosti s loňským úspěchem dospěláků na scéně jsem si přál, aby i letos naše divadlo obohatila postava, kterou by děti nemohly zahrát přesvědčivě. A Miloš Rejchrt se role židovského dědečka ujal báječně.

Po dvou letech opět byla součástí představení živá kapela. Skvěle v ní hráli členové našeho pedagogického sboru  - paní učitelka Dáša na kytaru a pan učitel Sam na mandolínu; rodiče – Anička Kotrbová-Rejchrtová na housle a pan Kocáb na piáno; a moje kamarádka Anička Kurková na saxofon.

Součástí projektu byla i výtvarná práce. V divadle jste si mohli všimnout výstavy obrazů inspirovaných Marcem Chagallem a ve scéně se židovskou školou veliké papírové plochy plné hebrejských písmen a židovských symbolů, které se děti s paní učitelkou Norou učily poznávat a výtvarně zachytit.

Za úspěšným dokončením naší práce stojí samozřejmě mnoho lidí, kteří nám různým způsobem pomáhali. Paní hospodářka Jana jako nápověda a asistentka režie, pan Husar, který mi pomáhal s kompletací výtvarných prvků, přestože jeho syn Sebastian už k nám do školy nechodí, paní učitelka Nora jako výtvarnice, Šárka jako učitelka tance, Marcela jako nápadité a kritické „vnější oko“, Vladimír jako vynalézavý technik, Miloš Rejchrt jako hudební korepetitor, můj kamarád Karel Tomas jako střihač zvukových nahrávek, paní ředitelka s paní zástupkyní jako schopné produkční, mnozí rodiče, kteří přinesli z domova spoustu rekvizit a kostýmních doplňků nejen pro své děti, a samozřejmě celý pedagogický sbor, který byl na velkých zkouškách i v divadle celou dobu dětem i mně ku pomoci.

Děkuji panu faráři Kolářovi za půjčení prostor kostela U Jákobova žebříku, kde jsme mohli zkoušet, pánům z televize, kteří nám opět pořídili videozáznam a přivedli s sebou i kolegu zvukaře, aby bylo představení v divadle lépe slyšet, personálu Salesiánského divadla, a také vám všem divákům za pomoc a podporu!

Představení dopadlo až na pár drobných nedostatků nad očekávání dobře. Bylo ze všech čtyř divadel, která jsem v Bratrské škole s dětmi vytvářel, asi nejnáročnější - jak pro herce tak i na diváckou pozornost. To se projevilo především při lednové repríze pro školy.

Jsem rád, že jsme reprízu stejně jako v předchozím roce odehráli, protože je to pro naše děti bez pochyby silná a zajímavá zkušenost, která ke hraní divadla patří. Děti hrály stejně jako v prosinci naplno a s nadšením, překonaly trému před cizím publikem a projevily obrovskou schopnost soustředění, ukázněnosti a umění spolupracovat. Děkuju jim za to a mrzí mě, že to bohužel nelze říci o všech lidech v hledišti. Při premiéře některé maminky i přes opakované prosby a vysvětlování přišly na představení s malými dětmi (miminky a batolaty), které nejenže z divadla ještě nemohly mít vůbec žádný zážitek, ale svou hlasitou přítomností naopak výrazně rušily snahu našich nezkušených herců. Vzhledem k tomu, že se divadlo pro všechny natáčí, nedokážu tento nedostatek ohleduplnosti pochopit. Stejné zklamání mi přineslo i chování některých školních dětí a učitelů při repríze. Dospělý, který přivede děti na divadelní představení a nedokáže, nebo nechce zajistit, aby se chovaly tak, jak je v naší kultuře zatím ještě považováno za běžné a slušné, by si měl návštěvu divadla raději rozmyslet.

Příjemným závěrem našeho projektu bylo setkání s panem Radkem Hejretem – znalcem judaismu, který nejprve jako odborník přečetl a připomínkoval scénář hry. V lednu přišel do školy na besedu, kde s dětmi velmi poutavým způsobem shrnul a doplnil jejich poznatky o judaismu. Děti toho věděly opravdu hodně a téma je zajímalo do hloubky. To myslím znamená, že projekt byl úspěšný, a mám z toho velikou radost. Na konci setkání se děti ve skupinách pustily do stavby chanukových svícnů z lega, a když jsem viděl výsledky jejich šikovnosti a invence, musel jsem bez přehánění žasnout. Byly prostě fantastické. Proto moc děkuji Martě Paskové, že Radka pro naši školu objevila.

Daniel Razím

 

 

SHALOM CHAVERIM - Osm chanukových světel

v divadelním představení Bratrské školy 2018

 

Milí diváci,

dnes večer se vy – naši nejbližší, ať už příbuzní, nebo kamarádi - stanete našimi hosty. Sejdeme se ve velikém bytě, kde se odehrává osmidenní židovský svátek Chanuka, každoročně oslavovaný v adventním nebo vánočním čase. Chanuka je oblíbený svátek židovských dětí. Při rodinných setkáních, plných zpěvu, tance, modliteb a radosti z dobrého jídla a pití, se také vypravují příběhy. Máme jich pro vás připraveno osm - stejně jako je ramen na chanukovém svícnu. Pro české čtenáře je převyprávěli Leo Pavlát v knize Osm světel a Václav Cibula v Pražských pověstech.

Židovské příběhy, pohádky, bajky a legendy bývají o zbožnosti, hledání dobra a úctě k vědění. Důležitý je v nich i humor a umění smát se sám sobě. To je předpokladem moudrosti. Jsou to ale příběhy především nadčasové a všeobecně lidské, bez ohledu na národnost či náboženství jejich hrdinů. Ty, které vám chceme nabídnout, spojuje chanukové heslo „stal se tam veliký zázrak“ a také význam židovského pozdravu „shalom“. Hrdinové našich příběhů zažívají svůj osobní šalom.

Wikipedie nám říká: Šalom, hebrejsky שָׁלוֹם‎‎ (obvykle se překládá jako „mír“ či „pokoj“), je výraz, který se v židovském prostředí používá k pozdravu a zároveň k označení ideálního stavu pro život. Samotné hebrejské slovo šalom vyjadřuje mnohem více než pouhou nepřítomnost války – je totiž souhrnným označením zdraví, spokojenosti, spořádanosti, harmonie, klidu, pohody a neporušenosti. Podle Bible takovýto šalom zažíval člověk při svém stvoření, než upadl do hříchu a neshod. Proto šalom lze též definovat jako „znovunalezený mír“, neboť „znamená smíření mezi Bohem a lidmi, lidmi a přírodou, mezi lidmi a lidskými rodinami navzájem a také hluboký mír v lidském srdci – šalom je vděčná radost z uzdravení, z odpuštění, ze zachránění“.

Přeji vám za všechny děti a dospělé z Bratrské školy příjemnou podívanou, šťastné a veselé vánoční svátky 2018 a do nového roku co nejčastěji zažívaný pocit, který by se dal nazvat slovem „šalom“!

 

Daniel Razím

 

Shalom chaverim

 

Shalom chaverim, shalom chaverim

Shalom, shalom

Lehitraot, lehitraot,

shalom, shalom

 

Goodbye my friends, be safe my friends

Have peace, have peace

Till we meet again, till we meet again,

have peace, have peace

 

Sevivon sov sov sov

 

Sevivon sov sov sov

Chanuka hu chag tov

Chanuka hu chag tov

Sevivon sov sov sov

 

Chag simcha hu la – am

Nes gadol haja sham

Nes gadol haja sham

Chag simcha hu la – am

 

Sevivon spin and turn

While the Chanuka candles burn

What a beautiful holiday

Let’s all eat and dance and play

 

Tell the story chant the prayers

A great miracle happened there

It’s the festival of lights

We’ll be spinning for all eight nights

Projekt Inkluze a multikulturní výchova v Bratrské škole

Program spolufinancovaný Evropskou unií

Projekt INKLUZE A MULTIKULTURNÍ VÝCHOVA V BRATRSKÉ ŠKOLE je zaměřen na kombinaci následujících témat: projektová výuka, vzdělávání a osobnostní rozvoj pedag. pracovníků škol, stáže pedagogických pracovníků, komunitní aktivity a podpora inkluzivního prostředí škol.

Cílem projektu je rozvoj školy v oblasti vytváření proinkluzivního prostředí školy a začleňování žáků s odlišným mateřským jazykem. Realizace projektu by měla žákům školy pomoci k lepšímu chápání a respektování sociokulturní rozmanitosti, k porozumění a toleranci odlišných kultur i k upevnění vztahu k okolnímu prostředí.

Konkrétně budou v projektu rozvíjeny následující oblasti a témata:

  • projektová výuka - témata: rozvíjení průřezového tématu multikulturní výchova; podpora místně zakotveného učení; rozvoj osobních a sociálních kompetencí žáků; propojování multikulturní výchovy s průřezovými tématy environmentální výchova a výchova v globálních souvislostech
  • vzdělávání a osobnostní rozvoj pedagogických pracovníků škol - témata: specifika vzdělávání žáků s odlišným mateřským jazykem, práce s dětským kolektivem, kde jsou zařazení žáci s OMJ; příprava, vedení a hodnocení projektové výuky v oblasti rozvoje osobních a sociálních kompetencí žáků; rozvíjení osobních, sociálních a občanských kompetencí dětí, prevence xenofobie, rasismu a homofobie
  • komunitní aktivity školy, rozvíjení komunikace a sdílení zkušeností a dobré praxe s rodičovskou veřejností
  • získání zkušeností s prací s dětmi s OMJ ze zahraničí

 

Praha multikulturní- celoškolní projekt

V posledních týdnech se postupně všechny třídy naší školy vydaly objevovat nejen krásy, ale také historické souvislosti vzniku Prahy v rámci celoškolního projektu Praha - multikulturní, který je součástí projektu Inkluze a multikulturní výchova v Bratrské škole spolufinancovaného Evropskou unií.

V první části vycházky jsme se seznámili se základními podmínkami vzniku města a se strategickou polohou Prahy. Pro vznik města byla vždy důležitá strategická poloha města s přístupem k čisté vodě na křižovatkách obchodních cest i vhodná nadmořská výška. Města se stávala centry moci světského i duchovního života. Spolu s panem architektem Tomášem Klepkem jsme s dětmi procházeli Karlův most a jeho okolí, kde jsme obdivovali krásný výhled na Pražský hrad i docela blízké sochy. Dozvěděli jsme se, že právě díky kamennému mostu se Praha stala významnou zastávkou na evropských stezkách. Přemýšleli jsme spolu s dětmi, co vše tvoří město, co ke svému životu město potřebovalo v dávné minulosti, a jak se to promítá v měnící se současnosti. Děti si pak na Kampě na takové město zahrály, tvořily hradby i bránu a snažily se město ubránit před nájezdníky. Při hře si uvědomily, kdo ve městě žil, od krále a jeho družiny, přes vojsko, řemeslníky, obchodníky, duchovní, až po nejobyčejnější lidi. Lidé měli, stejně jako dnes, ve městě různé funkce a činnosti, ale co bylo ve městě všem společné, a to zůstává dodnes, je pocit domova a bezpečí.

Ve druhé části naší vycházky Prahou jsme putovali napříč historickými slohy. Hned na Staroměstském náměstí jsme si uvědomili vzhled a funkce náměstí, kde jsou všechny domy řazeny za tzv. „uliční čárou“. Platí to až na rokokový Palác Kinských, který tuto čáru přesahuje, za což byl jeho stavitel bohužel krutě potrestán. Hned vedle paláce Kinských stojí gotický dům U kamenného zvonu, který se vyznačuje odkrytou fasádou a ve kterém je možné, že se narodil sám Karel IV. Tajemnou Týnskou ulicí jsme obešli Chrám Panny Marie před Týnem s jeho zdobeným postranním portálem, na kterém jsme obdivovali jeho biblické výjevy. Cestou zpět jsme vešli podloubím skrze domy před hlavní portál kostela Panny Marie před Týnem. Tam jsme si při pohledu do výšky na věže se zvony uvědomili velký vliv, který měla víra na život středověkého člověka, jenž žil v rytmu udávaném odbíjením zvonů. Ungelt, prastarý kupecký dvůr, původně tvrz oddělená od města příkopem a zdí, poskytoval kupcům z celé Evropy a Malé Asie královskou ochranu, kterou však museli kupci zaplatit, z čehož je odvozen i jeho název. V areálu Ungeltu jsme se kochali pohledem na Palác Granovských, který je nejkrásnější ukázkou renesance v Praze, s jeho arkádovým ochozem a s vymalovanými mytologickými výjevy. Když jsme se vraceli přes Staroměstské náměstí, měli jsme s páťáky možnost shlédnout Staroměstský orloj v pohybu, což umocnilo zážitek z vyprávění o něm. Další zastávkou naší cesty byla Španělská synagoga, nejmladší synagoga na pražském Josefově, postavená v maurském slohu. Naše putování jsme zakončili u Staronové synagogy, jedné z nejstarších synagog v Evropě, používané k náboženským obřadům a zároveň nejstarší dochované stavbě Josefova. Tyto živoucí památky židovské kultury nás naplnily respektem k dochovanému historickému bohatství našeho hlavního města.

Obě části vycházky přispěly k hlubšímu porozumění místu, kde žijeme, a k většímu respektu k Praze, jako místu historického prolínání kultur a národností.

29.11.2018

Jak jsme slavili 100. narozeniny republiky

Ve všech třídách jsme si v říjnu připomínali 100. výročí založení Československa a 5. listopadu jsme se všichni sešli v hale školy, abychom si vzájemně předvedli výsledky tohoto projektu.

Program zahájili prvňáčci s nuláčky, kteří nám zazpívali oblíbenou písničku prvního československého prezidenta, Tomáše Garriqua Masaryka – Ach synku, synku. Kromě této písničky se prvňáčci v rámci svého projektového dne seznámili se státními symboly, povídali si o historii vzniku Československa, poslouchali státní hymnu, porovnávali mapu Československa před 100 lety a dnešní České republiky a také se učili tancovat swing – oblíbený prvorepublikový tanec. Navíc se dozvěděli něco o architektuře první republiky a v rámci pracovních činností stavěli prvorepublikové stavby z různých materiálů.

Nuláčci si výročí republiky připomněli společnou četbou z knihy „Dějiny českých zemí pro děti“, povídali si o významných osobnostech, které ovlivnily dějiny naší země, a také o životě lidí v minulosti. I oni se seznámili se státními symboly a stavěli historickou Prahu ze stavebnic Kapla a Lego. Prostřednictvím knihy „100 českých NEJ“ se dozvěděli mnoho zajímavých informací o naší vlasti.

Druháci si pro nás připravili scénku z vyhlášeného prvorepublikového módního salónu Hana Podolská. Tímto programem děti navázaly na jejich návštěvu výstavy „Hana Podolská – legenda české módy“ v Uměleckoprůmyslovém muzeu.  A protože salón kdysi navštěvovaly významné osobnosti, i my jsme mohli během scénky vidět pana Karla Čapka s manželkou Olgou, manžele Baťovy i Benešovy a také některé slavné herečky či operní pěvkyně. To vše v krásných prvorepublikových kostýmech vytvořených ve spolupráci s rodiči. Kromě tohoto programu si druháci užili jeden celý projektový den zaměřený na seznámení s historií, osobností prvního československého prezidenta, starými mapami a také s významnými osobnostmi a hodnotami, které připomíná projekt Staleté kořeny.

Žáci třetí třídy vytvořili plakát s portréty slavných českých osobností a v rámci svého vystoupení nám je představili. Děti si informace o těchto osobnostech samy vyhledávaly na internetu a kromě toho se seznamovaly s naším státem a jeho historií i umístěním na mapě a při výtvarné výchově mapu také malovaly. Třída se rovněž zúčastnila projektu k 100. výročí založení Československa v prvorepublikové Winternitzově vile, kterou si děti mohly celou prohlédnout, a kromě toho plnily úkoly týkající se rozdílů Rakousko-Uherska a ČSR, zařazování událostí na časovou osu a také židovské tématiky.

Čtvrťáci nám během svého vystoupení předvedli T. G. Masaryka a jeho manželku Charlottu, kteří nám o sobě řekli mnoho zajímavých informací, a pozvali nás do své třídy na výstavu modelů významných staveb v Praze, jak vypadaly před 100 lety.  Někteří žáci svým modelům věnovali velké úsilí, a tak jsme mohli obdivovat model Karlova mostu, Hlavního nádraží, Národního divadla a Národního muzea, ale i sochu sv. Václava a další pěkné exponáty. Ve čtvrté třídě proběhl také projekt Staleté kořeny, díky kterému se děti mohly seznámit s hodnotami, které stály na počátku našeho státu a také s jejich nositeli – významnými osobnostmi české historie.

Na závěr pátá třída prezentovala několik svých plakátů vztahujících se k výročí republiky. První se týkal akce Vyšehrátky zaměřené na založení ČSR. Na dalším plakátu jsme si mohli prohlédnout všechny naše prezidenty od r. 1918 a děti se také zamýšlely nad tím, jaký by měl prezident být. Jeden plakát byl celý věnován našemu prvnímu prezidentovi a další, s názvem Naše vlast, obsahoval obrázky a informace o založení našeho státu, demokracii a také typicky českých tradicích. Na posledním plakátu, vytvořeném v rámci projektu Staleté kořeny, byla naše republika ztvárněna jako strom, který má své kořeny (to jsou naši předkové a jejich hodnoty), svůj kmen (vlastní území, jazyk, kultura, zákony a vláda) a korunu – to jsme my všichni, Češi.

Program se všem třídám moc povedl a všichni jsme si ho hezky užili a vzájemně se obohatili. 

20.11.2018

ŠKOLNÍ ROK 2017/2018

Indiáni – výukový program k výstavě v Náprstkově muzeu

Rozsáhlá výstava o životě indiánů Severní a Jižní Ameriky mě v prosinci inspirovala k vytvoření výukového programu, kterého se na přelomu ledna a února postupně zúčastnily všechny třídy naší školy.

Děti se (mnohé poprvé) seznámily s Náprstkovým muzeem a s postavou jeho zakladatele, a mohly si vytvořit představu o tom, co obnáší být cestovatelem, studujícím život mimoevropského etnika.

Hravou formou jsme společně dali dohromady jednotlivé vědní obory objevitelské výzkumné expedice a charakteristiky jejich činností. Poté jsme se vypravili nejprve do Severní Ameriky. Každý člen expedice obdržel pracovní list s několika otázkami a úkoly, které vyžadovaly pozorné prohlédnutí celé výstavy. Děti například vyhledávaly a kreslily stopy zvířat, studovaly zemědělské plodiny, zjišťovaly významy indiánských slov a morální hodnoty původních obyvatel Nového světa. V expozici je čekaly také výtvarné a hravé aktivity – zkusily si vlastnoručně vyzdobit papírový mroží kel po vzoru inuitských umělců, nebo ve skupinách ztvárnit co nejzajímavější zdobený totem. Seznámily se také s indiánským zvykem používání tzv. námluvní pokrývky, kdy chlapec ucházející se o přízeň dívky hraje před jejím stanem na flétnu – ukrytý pod vyšívanou pokrývkou.

Indiánské hudební nástroje bylo možné vyzkoušet si po přestávce v expozici o Jižní Americe, kde děti mohly poslouchat i nahrávky zvířecích hlasů z džungle, prohlédnout si mumie a hledat ukrytý poklad ve zdi inckého paláce. I v této druhé části dostaly pracovní list s úkoly, které mohly zvládat samostatně, nebo s pomocí ostatních vědeckých přátel a kolegů.

Výukový program tak dětem nabídl kromě samotného poznání indiánských kultur také možnost naučit se vyhledávat informace ve výstavních expozicích a tvořivě spolupracovat. Jedním z úkolů pro každého člena výpravy bylo, aby zaznamenal svůj vlastní nejvýznamnější objev z celé expozice – tedy to, co jej nejvíce zaujalo nebo překvapilo. Bude proto zajímavé se k těmto objevům ve škole ještě vrátit, povídat si o nich a společně tak v poznávání přírody a života obyvatel obou Amerik pokračovat v rámci různých předmětů, které mají blízko k vědním oborům, zmíněným na začátku.

Návštěvu výstavy Indiáni v poklidu rodinné výpravy a s dostatečnou časovou rezervou (např. o víkendu) můžu všem vřele doporučit.

Daniel Razím

PROSINEC 

LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE

volná inspirace příběhem Jana Amose Komenského

v divadelním představení Bratrské školy 2017

Jan Amos Komenský

Labyrint světa a ráj srdce v Bratrské – ohlédnutí za naším divadelním představením

Milí diváci, milí herci a všichni, kdo jste letos pomáhali vytvářet naši celoškolní divadelní inscenaci, děkuji vám!

Je to už potřetí, kdy jsem měl možnost si s vámi tu zvláštní a krásnou práci vyzkoušet a prožít. A tak jsem se potřetí těšil, bavil a trochu i bál. Nejvíc se vždycky bojím toho, aby téma hry a jeho tvůrčí uchopení bylo dostatečně zajímavé, abych nepromarnil energii, čas, zájem a schopnosti tolika lidí na něčem, co „nestojí za to“.

Námětů, o kterých jsem uvažoval, bylo letos několik, ale nakonec jsem se rozhodl pro nadčasovou alegorii uspořádání světa od Jana Amose Komenského. Je to dílo, které umožňuje nejen hrát si a převtělovat se, ale také přinášet osobní sdělení a uvažovat o životě v jeho různých stylech a podobách.

Moje obava, jestli není téma příběhu pro děti na prvním stupni přeci jen trochu složité, se rychle rozplynula. Už při prvním vyprávění děti ve všech třídách děj a jeho myšlenku velice dobře pochopily a přijaly, a bylo mi jasné, že je příběh zaujal.

Abych dětem barokní filozofický spis co nejvíc přiblížil, dovolil jsem si jej v rámci dramatizace přenést do současnosti a vybrat z něj to, o čem chceme hrát (viz přiložený text divadelního programu). To je vždycky sporná záležitost, a nabízí se otázka, jestli má kdokoli právo s dílem jiného autora takto svévolně nakládat. Pokud jsou ale úpravy motivované úmyslem zprostředkovat historické dílo hercům a publiku, a předat jeho myšlenky jako aktuální a stále živé, myslím si, že to možné je. Vycházel jsem z moderní jazykové úpravy Labyrintu světa a ráje srdce od Tomáše Makovičky z roku 2013 (nakladatelství Práh).

Když J. A. Komenský Labyrint psal, bylo mu 31 let. Prožíval tehdy velice těžké a neradostné období svého života. V průběhu ukrývání před odchodem do vynuceného exilu a po tragické smrti své první ženy a dvou malých dětí stvořil příběh, v němž Poutník v bludišti světa, rozvráceného počínající třicetiletou válkou, hledá pravdu, bezpečí a smysl života, a také sílu k překonání bolesti a beznaděje, sílu k odhodlání žít dál a směřovat k nezpochybnitelným životním hodnotám. Nachází ji v „domě svého srdce“, nejintimnějším citovém prostoru každého člověka. Poutníkova duše se v tu chvíli zcela odvrátí od světa k nebeskému království, ke křesťanské víře a Ježíši Kristu, a vše, co se děje na Zemi mezi lidmi, začne být vnímáno jen jako marné a nicotné pachtění, které snad ani není součástí Božího vesmíru a díla.

V této části se naše divadlo od autorova spisu vzdálilo nejvíce. Dnešní svět a myšlení jeho obyvatel se od doby 17. století v mnohém zásadně proměnily. Mnoho lidí, mezi které patřím i já, proto už nesdílí názor, že „v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání“. A i kdybych tento pohled na svět měl, nikdy by mě nenapadlo předkládat ho dětem, které teprve objevují rozmanitost a krásu světa i života a hledají v nich své místo. Náš Poutník se proto pohyboval pouze prostředími a situacemi, které jsou dětem důvěrně známé, a v jeho nespokojenosti, pochybách a rozčarování se objevovala humorná nadsázka.

Stejně jako v předchozích letech jsem si přál, aby se děti na inscenaci autorsky podílely, jak nejvíc to bude možné. Zajímalo mě, jakou pomoc a radu by v domech svých srdcí v Poutníkově situaci hledaly. Jejich myšlenky jsme nechali v závěru představení zaznít z několika nahrávek. Mimořádně mě potěšila úvaha, že Poutník najde pocit štěstí a sounáležitosti s lidmi tím, že jim začne pomáhat. Jeho touha prohlédnout si svět, byla totiž zpočátku motivována především snahou najít co největší pohodlí a spokojenost a vynaložit při tom co nejméně námahy. Mám radost, že se mezi dětmi v naší škole najdou ty, kterým by takový styl života k opravdovému štěstí nestačil.

Úvahy o vnitřních hlasech našich srdcí nebyly jediným autorským přínosem dětí do hry. Stejně tak si samy vymyslely i slova, která si losovali lidé ve frontě před Osudem (měl jsem pouze podmínku, že se mezi nimi nesmí objevit nic zlého a tragického), a blok reklam.

Také letos jsem se držel zásady, že každý musí dostat v divadle úkoly na základě svého zájmu a přání. A proto, když jsem děti seznámil s příběhem, nabídl jsem jim možnost zapsat se do libovolného počtu scén. Mladší děti – tedy 0. až 2. třída – měly výběr trochu zúžený. Někomu stačily dva úkoly, někteří si s chutí zahráli třeba i v osmi, a museli se proto stát tak trochu „mistry převleků“. Měl jsem ale jistotu, že všichni hrají to, co si dobrovolně vybrali, a učí se tím nést za svoje rozhodnutí i přání odpovědnost. Díky této novince v obsazování rolí bylo letošní zkoušení organizačně trochu obtížnější, ale nakonec všichni své úlohy skvěle a s plným nasazením zvládli.

A ještě jedna letošní novinka – tentokrát si s dětmi zahrály i paní učitelky s paní ředitelkou a nechyběl ani kolega Matouš. Vyznění této části příběhu si o obsazení rolí dospěláky přímo říkalo, a jsem moc rád, že se ke hraní všichni tak ochotně a s úspěchem propůjčili.

Jako každý rok se přímo při zkouškách rodilo mnoho dobrých, i když ne vždycky realizovatelných nápadů. Tento tvůrčí proces je jedním z největších pedagogických přínosů vytváření školních inscenací. Děti se učí tvořivě spolupracovat a myslet na celek společného díla. Svoje nápady a schopnosti nevyužívají jen ke svému vyniknutí, ale uplatňují je jako pomoc všem kamarádům a kolegům.

Mnoho péče a úsilí jsme tentokrát věnovali zřetelnému, neuspěchanému a dostatečně hlasitému mluvení na jevišti (i do diktafonu) a přesnosti hereckého projevu. Z výsledku jsem měl opravdu velikou radost.

Nakonec několik poděkování za obětavou pomoc: Pánové Zdeněk Husar a Vladimír Kechrt se letos opět ujali konstruktérských, technických a transportovacích prací, bez nichž se žádné divadlo neobejde. Občas mám pocit, že jsou to vynálezci, kteří si hravě a šikovně poradí s každým technickým problémem. Paní ředitelka s paní zástupkyní se skvěle postaraly o všechno potřebné, co souvisí s organizací tak rozsáhlého projektu. Marcela je báječná a praktická asistentka režie, Šárka mi byla velkou oporou při vytváření taneční scény Sladké mámení, pan farář Kolář nám poskytl výborný zkušební prostor v kostele U Jákobova žebříku, pan farář Rejchrt jako každý rok pomáhal s výběrem hudby a tentokrát i citátů z díla J. A. Komenského, paní učitelka Nora s realizací mých výtvarných návrhů a celý náš pedagogický sbor i rodiče s kostýmy, rekvizitami a vším co bylo potřeba. Se stahováním a úpravami hudebních nahrávek mi pomohli Karel Tomas a Markéta Doubnerová.

Moc děkuji všem dětem i dospělým za to, s jakou přesností a energií hráli i fungovali v zákulisí, a třem představitelům Poutníka a jeho průvodců za odpovědnost, kterou na sebe vzali, a za jejich perfektní výkon!

Pro každého divadelníka je největší odměnou zájem o jeho práci. Proto mě moc potěšilo, když mi pan farář Erdinger po skončení představení říkal, že by nás rád pozval zahrát do Mělníka. Byla by to první repríza v dějinách divadla Bratrské školy. Doufám, že dobře dopadne!

Přeju vám krásný, šťastný a radostnými zážitky naplněný rok 2018!

Daniel Razím

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Souhlasím

Váš e-mail byl odeslán

Zavřít

Děkujeme

Váš e-mail jsme uložili do naší databáze.

Zavřít

Odhlášeno

Novinky již nebudete dostávat. Kdykoliv se můžete znovu přihlásit.

Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít
Zavřít