Reportáž o divadle

Labyrint světa a ráj srdce v Bratrské – ohlédnutí za naším divadelním představením

 

Milí diváci, milí herci a všichni, kdo jste letos pomáhali vytvářet naši celoškolní divadelní inscenaci, děkuji vám!

Je to už potřetí, kdy jsem měl možnost si s vámi tu zvláštní a krásnou práci vyzkoušet a prožít. A tak jsem se potřetí těšil, bavil a trochu i bál. Nejvíc se vždycky bojím toho, aby téma hry a jeho tvůrčí uchopení bylo dostatečně zajímavé, abych nepromarnil energii, čas, zájem a schopnosti tolika lidí na něčem, co „nestojí za to“.

Námětů, o kterých jsem uvažoval, bylo letos několik, ale nakonec jsem se rozhodl pro nadčasovou alegorii uspořádání světa od Jana Amose Komenského. Je to dílo, které umožňuje nejen hrát si a převtělovat se, ale také přinášet osobní sdělení a uvažovat o životě v jeho různých stylech a podobách.

Moje obava, jestli není téma příběhu pro děti na prvním stupni přeci jen trochu složité, se rychle rozplynula. Už při prvním vyprávění děti ve všech třídách děj a jeho myšlenku velice dobře pochopily a přijaly, a bylo mi jasné, že je příběh zaujal.

Abych dětem barokní filozofický spis co nejvíc přiblížil, dovolil jsem si jej v rámci dramatizace přenést do současnosti a vybrat z něj to, o čem chceme hrát (viz přiložený text divadelního programu). To je vždycky sporná záležitost, a nabízí se otázka, jestli má kdokoli právo s dílem jiného autora takto svévolně nakládat. Pokud jsou ale úpravy motivované úmyslem zprostředkovat historické dílo hercům a publiku, a předat jeho myšlenky jako aktuální a stále živé, myslím si, že to možné je. Vycházel jsem z moderní jazykové úpravy Labyrintu světa a ráje srdce od Tomáše Makovičky z roku 2013 (nakladatelství Práh).

Když J. A. Komenský Labyrint psal, bylo mu 31 let. Prožíval tehdy velice těžké a neradostné období svého života. V průběhu ukrývání před odchodem do vynuceného exilu a po tragické smrti své první ženy a dvou malých dětí stvořil příběh, v němž Poutník v bludišti světa, rozvráceného počínající třicetiletou válkou, hledá pravdu, bezpečí a smysl života, a také sílu k překonání bolesti a beznaděje, sílu k odhodlání žít dál a směřovat k nezpochybnitelným životním hodnotám. Nachází ji v „domě svého srdce“, nejintimnějším citovém prostoru každého člověka. Poutníkova duše se v tu chvíli zcela odvrátí od světa k nebeskému království, ke křesťanské víře a Ježíši Kristu, a vše, co se děje na Zemi mezi lidmi, začne být vnímáno jen jako marné a nicotné pachtění, které snad ani není součástí Božího vesmíru a díla.

V této části se naše divadlo od autorova spisu vzdálilo nejvíce. Dnešní svět a myšlení jeho obyvatel se od doby 17. století v mnohém zásadně proměnily. Mnoho lidí, mezi které patřím i já, proto už nesdílí názor, že „v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání“. A i kdybych tento pohled na svět měl, nikdy by mě nenapadlo předkládat ho dětem, které teprve objevují rozmanitost a krásu světa i života a hledají v nich své místo. Náš Poutník se proto pohyboval pouze prostředími a situacemi, které jsou dětem důvěrně známé, a v jeho nespokojenosti, pochybách a rozčarování se objevovala humorná nadsázka.

 

Stejně jako v předchozích letech jsem si přál, aby se děti na inscenaci autorsky podílely, jak nejvíc to bude možné. Zajímalo mě, jakou pomoc a radu by v domech svých srdcí v Poutníkově situaci hledaly. Jejich myšlenky jsme nechali v závěru představení zaznít z několika nahrávek. Mimořádně mě potěšila úvaha, že Poutník najde pocit štěstí a sounáležitosti s lidmi tím, že jim začne pomáhat. Jeho touha prohlédnout si svět, byla totiž zpočátku motivována především snahou najít co největší pohodlí a spokojenost a vynaložit při tom co nejméně námahy. Mám radost, že se mezi dětmi v naší škole najdou ty, kterým by takový styl života k opravdovému štěstí nestačil.

Úvahy o vnitřních hlasech našich srdcí nebyly jediným autorským přínosem dětí do hry. Stejně tak si samy vymyslely i slova, která si losovali lidé ve frontě před Osudem (měl jsem pouze podmínku, že se mezi nimi nesmí objevit nic zlého a tragického), a blok reklam.

Také letos jsem se držel zásady, že každý musí dostat v divadle úkoly na základě svého zájmu a přání. A proto, když jsem děti seznámil s příběhem, nabídl jsem jim možnost zapsat se do libovolného počtu scén. Mladší děti – tedy 0. až 2. třída – měly výběr trochu zúžený. Někomu stačily dva úkoly, někteří si s chutí zahráli třeba i v osmi, a museli se proto stát tak trochu „mistry převleků“. Měl jsem ale jistotu, že všichni hrají to, co si dobrovolně vybrali, a učí se tím nést za svoje rozhodnutí i přání odpovědnost. Díky této novince v obsazování rolí bylo letošní zkoušení organizačně trochu obtížnější, ale nakonec všichni své úlohy skvěle a s plným nasazením zvládli.

A ještě jedna letošní novinka – tentokrát si s dětmi zahrály i paní učitelky s paní ředitelkou a nechyběl ani kolega Matouš. Vyznění této části příběhu si o obsazení rolí dospěláky přímo říkalo, a jsem moc rád, že se ke hraní všichni tak ochotně a s úspěchem propůjčili.

Jako každý rok se přímo při zkouškách rodilo mnoho dobrých, i když ne vždycky realizovatelných nápadů. Tento tvůrčí proces je jedním z největších pedagogických přínosů vytváření školních inscenací. Děti se učí tvořivě spolupracovat a myslet na celek společného díla. Svoje nápady a schopnosti nevyužívají jen ke svému vyniknutí, ale uplatňují je jako pomoc všem kamarádům a kolegům.

Mnoho péče a úsilí jsme tentokrát věnovali zřetelnému, neuspěchanému a dostatečně hlasitému mluvení na jevišti (i do diktafonu) a přesnosti hereckého projevu. Z výsledku jsem měl opravdu velikou radost.

Nakonec několik poděkování za obětavou pomoc: Pánové Zdeněk Husar a Vladimír Kechrt se letos opět ujali konstruktérských, technických a transportovacích prací, bez nichž se žádné divadlo neobejde. Občas mám pocit, že jsou to vynálezci, kteří si hravě a šikovně poradí s každým technickým problémem. Paní ředitelka s paní zástupkyní se skvěle postaraly o všechno potřebné, co souvisí s organizací tak rozsáhlého projektu. Marcela je báječná a praktická asistentka režie, Šárka mi byla velkou oporou při vytváření taneční scény Sladké mámení, pan farář Kolář nám poskytl výborný zkušební prostor v kostele U Jákobova žebříku, pan farář Rejchrt jako každý rok pomáhal s výběrem hudby a tentokrát i citátů z díla J. A. Komenského, paní učitelka Nora s realizací mých výtvarných návrhů a celý náš pedagogický sbor i rodiče s kostýmy, rekvizitami a vším co bylo potřeba. Se stahováním a úpravami hudebních nahrávek mi pomohli Karel Tomas a Markéta Doubnerová.

Moc děkuji všem dětem i dospělým za to, s jakou přesností a energií hráli i fungovali v zákulisí, a třem představitelům Poutníka a jeho průvodců za odpovědnost, kterou na sebe vzali, a za jejich perfektní výkon!

 

Pro každého divadelníka je největší odměnou zájem o jeho práci. Proto mě moc potěšilo, když mi pan farář Erdinger po skončení představení říkal, že by nás rád pozval zahrát do Mělníka. Byla by to první repríza v dějinách divadla Bratrské školy. Doufám, že dobře dopadne!

Přeju vám krásný, šťastný a radostnými zážitky naplněný rok 2018!

Daniel Razím

 

 

 

 

 

 

Divadelní program

 

 

LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE

volná inspirace příběhem Jana Amose Komenského

v divadelním představení Bratrské školy 2017

 

Milí diváci,

kdo z vás se nikdy nerozhlížel po světě a nehledal v něm místo, kde by se cítil spokojeně a šťastně?

Děti, které se s naší školou v 5. třídě loučí, začínají uspořádání světa stále silněji vnímat a prožívat. Objevují rozmanitost lidských činností, zaměstnání, životních stylů a názorů, mnohdy připomínající složitý a nepřehledný labyrint. Stejně jako Poutník z roku 1623 při tom potkávají různé průvodce, snaživé vykladače smyslu života, kteří jim často s těmi nejlepšími úmysly nabízejí své uzdy a mámivé brýle.

Tomu, kdo chce nalézt ryzí podobu své životní cesty a opravdové naplnění, ale nakonec nezbývá, než průvodce jednoho dne opustit a vydat se bez jejich pomoci do „domu svého srdce“. Je to místo plné nejpodivnějších tajemství a hluboko zapadlých odpovědí na mnoho důležitých otázek, místo, kde můžeme objevit jistoty, které nás dělají skutečně šťastnými, a pocit bezpečí, co nám nikdo na světě neumí a nemůže dát. Místo, kde se nachází střed labyrintu – cíl Poutníkova hledání a bloudění.

Po jeho poznání se nám lépe snáší záhadné úmysly Osudu, nestálá přízeň paní Fortuny i nepříliš povzbudivá moudrost Královny světa. Málokdy ale tušíme, že se jedná o návrat tam, odkud jsme kdysi vyšli nebo jsme byli vyvedeni.

Dnes vám zahrajeme o světě, který známe, který nás každý den obklopuje a formuje. I když je v mnohém jiný než doba Jana Amose Komenského, stále zůstává labyrintem, v němž každý hledá svou vlastní cestu k ostatním lidem i sám k sobě.

Přeji vám za všechny děti a dospělé z Bratrské školy příjemnou podívanou, šťastné a veselé vánoční svátky 2017 a do nového roku dobré průvodce po šťastných cestách!

 

Daniel Razím

 

„Nic jiného duše naší tak od země nevznáší a jako křídel jí k vyletování z těla a světa k Bohu nedává, jako zpěv. Zpívati povinné jest ochotně a s potěšením ducha, poněvadž Hospodin skutky svými rozveseluje ty, kdož rádi zpívají jménu jeho. Nuže tedy i vy, Čechové milí, naplňte v té částce vůli Boží, a ku prospěchu duše své nyní spolu s námi zpívejte Pánu rádi, zpívejte všichni a zpívejte zvučně!“

 

Jan Amos Komenský